Úvodní stránka

Jan Jiří Krnovský


Jan Jiří KrnovskýShromážděni důstojnici se obraceli na čtyřicátníka s hustým plnovousem, ze kterého přímo vyzařovala autorita. Ve Vídni pova­žovali markraběte Jana Jiřího Krnovského (1577-1624) za své­ho zapřisáhlého nepřítele. Pochá­zel ze Široce rozvětveného hohenzollernského rodu, jehož slávu za­ložil Fridrich V. z Zollemu, kterého Karel IV. jmenoval purkrabím říšského města Norimberku.
 
Fridrichův syn Jan se dokonce stal manželem císařovy dcery. Jeho bratr Fridrich VI., který sehrál důležitou roli při zajišťování pořádku v Kostnici, v době, kdy v tomto městě jednal koncil, získal od Zikmunda Lucemburského Brani­borsko, když je ryšavý římsky král nedokázal udržet. Nádavkem se stal i jedním z členů sboru kurfiřtů, volitele římského krále. V Braniborsku (resp. v Prusku) vládli Hohenzollernové až do li­stopadu 1918, kdy německý císař Vilém II. Hohenzollern poněkud nedůstojné opustil Německo.

Krnovské knížectví vzniklo na troskách Opavského vévodství, patřícího kdysi nemanželské vět­vi Přemyslovců. Zakoupil je v ro­ce 1524 Jiří z Hohenzollernu (s přídavkem Zbožný) a svou moc ve Slezsku (tenkrát jedné z tzv. vedlejších zemí Koruny české) upevňoval obratným laví­rování mezi piastovskými vlád­ci nad malými slezskými státečky a jagellonskými králi, ale i sňat­kem s kněžnou Hedvikou Minsterberskou, vnučkou Jiřího zPo­děbrad. Pro další osudy hohenzolernských potomků byl vý­znamný příklon předáku tohoto rodu k protestantství.
 
Cesta markraběte Jana Jiřího z rodného zámku ve Wolmirstedtu (v dnešním Sasku -Anháltsku) do slezského Krnova vedla poně­kud komplikovaným způsobem. Důležitým mezníkem na jeho ces­tě byl Štrasburk, kam odcestoval jedenáctiletý Jan Jiří spolu se svým starším bratrem studovat na městské akademii. Neúspěšné skončil spor kolem jmenování Ja­na Jiřího arcibiskupem ve Štras­burku, které si nárokovali protes­tantští předáci, ale nakonec je získaili katolíci. Jan Jiří musei v roce 1604 rezignovat a místo duchovní kariéry ho očekávala vláda nad hohenzollernským Krnovském.
 
V řadách nekatolické šlechty zaujal Jun Jiří Krnovský, jak konstatuje autor jeho životopisu (z českobudějovického nakladatel­ství Veduta) Radek Pukala, velmi významné postavení. Na krnov­ském zámku, který zvelebil, se střídali emisaři Petra Voka z Rožmberka, moravského mag­náta Karla staršího ze Žerotína, Jiřího Erasma Tscíiemembia, vůd­ce hornorakouských protestantů, a dalších evangelických předáku.
 
Právo na svržení nehodného pa­novníka patřilo k zásadám kalvínské víry, ke které se hohenzollernský kníže hlásil. Rozhodné se sta­věl proti volbě Ferdinanda (II.) Štýrského Českým králem (jako nástupcem bezdětného Matyáše) v roce 1617. Odpor krnovského knížete navíc posilovaly majetko­vé spory s Habsburky. Po pražské defenestraci v květnu 1618 neustá­le podporoval úsilí českých a mo­ravských stavovských předáků a při volbě vzdorokrále agitovat Jan Jiří Krnovský pro Fridricha Falckého, kalvinistického vůdce Protestantské unie, i když se mezi kandidáty ozývalo i jeho jméno.
 
Slezané vynesli krnovského knížete do čela armády, která se zKladska vydala na počátku li­stopadu 1618 do východních a jižních Čech. Posílila Českou povstaleckou armádu, kterou vedl známý Jindřich Matyáš Thurn. Slezský vojenský kontingent se 28. ledna 1619 zmocnil Českých Budějovic a přitom, jak zazna­menal kronikář Pavel Skála ze Zhoře: „...i přes devadesáte vojá­ků císařských pomordoval v nich, sám neztrativ nic více než devate­náct osob.'"
 
Krnovský odmítal umírněné hlasy zaznívající ze Slezska a od­suzoval opatrný postup Karla staršího ze Žerotína, vůdce mo­ravské nekatolické Šlechty. Na přelomu roku Í6I9/1620 se slez­ské vojsko vrátilo domů, kde se muselo bránit nájezdům kozáckých oddílů ve službách polského krále. Krnovský kníže uvítal na svém sídle počátkem roku 1620 Fridricha Falckého, který po ces­tě napříč Moravou zajel do Vrati­slavi. Přijal slavnostní hold slez­ských stavů - „a byli by mne při­jali ještě nádherněji, kdyby nebyli nuceni míti se na pozoru před Po­láky", cituje Radek Pukala z ko­respondence „zimního krále".

Kozácké nájezdy spolu s nástu­pem vojsk luteránského spojence Katolické ligy Jana Jiřího Saského do sousední Lužice odváděly krnovského knížete od historic­kých událostí, které se odehráva­ly v Čechách. V době, kdy české povstání zůstalo poraženo na bělohorské plání, bránil proti saské převaze Zhořelec (dnešní Gorlitz,, resp. Zgorzelec) a Žitavu, kde se zbytky slezské armády úporně bránily proti saským útokům. Početní převaha vojska saského vévody spolu s kapitulací lužických předáků donutily Krnovského na počátku prosince 1620 ustoupit do Slezska.
 
Od počátku roku 1621 se kolem Jana Jiřího Krnovského začala vytvářet početná armáda, která se stala nadějí první vlny českých emigrantů. Do kladské Nisy, kde začal Jan Jiří shromažďovat novou armádu, se začali sjíždět ostřílení válečnicí, jakými byli Jindřich Matyáš Thurn a jeho statečný syn František Bernard, velitel kavalerie vznikající armády.
 
K předním spojencům krnovského vládce patřili jeho spolužák ze Štrasburku Ladislav Velen ze Žerotína (synovec váhového Karla staršího), pozdější vůdce valašských povstalců (z let 1626 až 1627) Jan Adam z Víckova a Václav Bítovský z Bítova exemplárně popravený v březnu 1628 před brněnskou radnicí. Jejich jména se po čase sešla na soupisku největších nepřátel císařské vlády, který sestavil vládce Moravy kardinál Ditrichštejn.
 
Krnovský i jeho spojenci znali dobře severovýchodní Moravu a doufali, že postupem přes jeji území se jim podaří spojit se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem (žil 1580-1629), který se opět obrátil proti Habsburkům a doufal, že získá titul uherského krále. Společně pak hodlali táhnout na Vídeň.
 
V polovině července 1621 se vojsko Jana Jiřího Krnovského vydalo z Nisy a lehce obsadilo Hlubčice (Glubczyce), Krnov, Bohumín, Těšín a Opavu. Císařští přepadli a pobili odpočívající povstalecké opilce na zámku v Raduni u Opavy (21.7). Rozzuřený Jan Jiří se obrátil proti Novému Jičínu. Město bránily španělské a italské oddíly plukovníka Gauchiera. Krnovského rejdaři, kterým velev mladší Thurn, zapálili předměstí, až plameny ohrožovaly město. Plukovník Gauchier z hrstkou jezdců prchal z Nového Jičína, kde zbývající císařští vojáci pomýšleli na kapitulaci.
 
Běhen jednání neudrželi velitelé Krnovského oddílu své bojovníky, rozzuřené předešlým vražděním na zámku v Raduni, a ti pronikli za hradby a pobily všechny „Nepolitánce“. Španělská kaple na jihozápadním okraji Nového Jičína, vystavěna nad hroby možná pěto stovek italských a španělských žoldnéřů, zůstala památníkem nejkrvavější srážky bojovníků z řad české pobělohorské emigrace.
 
Císařští museli ustoupit za řeku Moravu a jejich postavení se silně zhoršilo. V zádech měli nespokojené Valachy a v Horních Uhrách (dnešním Slovensku) oživil svou armádu Gábor Bethlen – několika tisícový sbor sedmihradského knížete se na konci září 1621 přelil na jihovýchodní Moravu. Thurnové zatím dobyli Strážnici a mířili k dalším městům na moravsko-slovenském pomezí.
 
Zdálo se, že válečné štěstí přeje Janu Jiřímu Krnovskému, ale v době, kdy marně dobýval Uherské Hradiště (11.10), zesílili císařští na Moravě. Na její území ustoupily jednotky, které neuspěly při obléhání Nových Zámků, a objevily se v zádech emigrantů, jejichž situaci ztěžovala nekázeň Bethlenových bojovníků. Loupení a drancování moravských městeček a vypalování vesnic vyvolávalo odpor obyvatel. Blížila se zima a chatrné zásobováné vojsko Jana Jiřího potřebovalo najít zimní kvartýry. Nejvohdnější se zdála být Olomouc.
 
Proti krnovskému knížeti zatím vystoupil velmi silný soupeř. Letní neúspěchy na severovýchodě země přivedly na Moravu ctižádostivého Albrechta z Valdštejna. V posledních říjnových dnech 1621 předběhl Krnovského a měl dost času za zformování obrany Olomouce.
 
Útok hohenzollernské armády na Olomouc začal ráno 12. Listopadu 1621. Vojáci přebrodili ze tří stran řeku Moravu a Thurnova jízda pronikla až na olomoucké předměstí, které podle dobového zvyku zápálila. Rozhodující boj se odehrál na olomouckých hradbách. Císařští, mnohdy strženi odvahou Alberta z Valdštejna a dalších velitelů, se ubránili. Zdecimované vojsko Jana Jiřího se stahovalo do Slezska, zatímco jeho velitel hledal azyl v Uhrách. Znovu se přesvědčil o neschopnosti Gábora Bethlena, který už v říjnu 1621 zahájil mírová jednání s císařskými. Dokument, který podepsali v poslední den roku na mikulovském zámku, zajišťoval sedmihradskému knížeti vládu ve východních Uhrách (ale i ve dvou slezských knížectvích) a přinášel i vysoké odškodné.
 
Jan Jiří Krnovský zůstal v Košicích s prázdnýmy rukama. Ztratil své slezské knížectví, které ve víru pobělohorské konfiskací a podivných prodejů zakoupil v roce 1622 Karel z Lichtenštejna, císařský místodržitel v Čechách. Ve zlém se rozešel s braniborskými příbuznými, kteří nepotřebovali ve své blízkosti vojácky přímého a ambiciózního strýce. Jan Jiří z Hohenzollernu se stal psancem, který ve svém košickém okolí musel slyšet úvahy o jeho případném vydání habsburskému vládci.
 
Přesto neztrácel naději ani při zprávách o porážkách vojsk Fridricha Falckého v Německu. S nadšením sledoval zvěsti o obraně kladské pevnosti, kterou jeho spojenci udrželi až do 28. října 1622. Znovu a znovu spřádal odvážné, ale hlavně fantastické plány na vytvoření nové protihabsburské koalice. V prosinci 1623 se rozhodl objet do Braniborska. Nemoc jej zastavila v Levoči, kde šestačtyřicetiletý Jan Jiří, markrabě braniborský a kníže krnovský, 12. března 1624 zemřel. Na smrtelném loži prý ještě připil na zdraví krále Fridricha Falckého.
více